Naše pošumavská krajina je vyváženou kombinací přírodních a kulturních prvků. Reliéf pošumavské krajiny je sice kopcovitý, ale mírně a nedramaticky zvlněný.

Směrem k Šumavě pak vybíhají kopce do větších výšek. Vody u nás bývá rovněž spousty, hlavně na jaře. Pojmenované i bezejmenné říčky a potůčky patří do povodí Otavy. V nižších polohách je doplňují stejně malebné rybníky a rybníčky. Krajina je lesnatější. Trvale ustupuje orná půda a místo ní přibývají pastviny s pasoucím se dobytkem. Jednotlivé louky bývají odděleny remízky, cesty často lemovány alejemi, topolovými, lipovými, nejčastěji však ovocným stromovím. Kamenné tarasy a snosy kolem cest i luk a polí nejsou ničím výjimečným.

Nezastupitelné místo v krajině mají i mlčenliví svědci naší dávné minulosti - kapličky, boží muka či prosté křížky. Stojí zde jako hmatatelný důkaz víry našich předků, pokory a pokání. Osobité kouzlo mají drobné vesničky s úzkými cestami uprostřed. Oku lahodí usedlosti s dochovanými barokně zdobenými štíty a vjezdovou branou.

 

Hradiště a jeskyně

V Pošumaví se dochovaly pozůstatky opevněných sídel halštatské a laténské kultury tzv. hradišť. Jedno z nejznámějších stávalo 3,5 km jihovýchodně od Čkyně na vrchu Věnec (765 m n. m.). Uvnitř dodnes patrného vnějšího opevnění o obvodu přes 1 500 m stávala akropole. Nejspíš bájný Marobudův (podle jedné z bájí zde sídlil) poklad nenajdeme, přesto na nás rozpadlé valy staré možná až 8 000 let dýchnou něčím prastarým a tajemným. Jedno z nejprozkoumanějších hradišť Hradec u Němětic už není patrné vůbec. Bylo přibližně stejně staré a navíc bylo osídleno i Slovany na přelomu 9. a 10. stol. Obě hradiště měla stejnou funkci, dbala na bezpečný provoz na obchodní stezce procházející údolím Volyňky. Hradiště a později tvrziště s neznámou historií stávalo i nad soutokem Žárovenského potoka s Blanicí poblíž vsi Dvory u Lažišť. Tajemnem na nás určitě dýchnou i slovanská mohylová pohřebiště poblíž Lipovic nebo Budkova poblíž Vlachova Březí.

Svou pověst má i Strašínská jeskyně patřící do vápencové oblasti sušicko-strakonické. Dosud neprobádanými chodbami se má projíždět na ohnivém kočáře zdejší středověký pán, Půta Švihovský. Prohlídky jeskyně se konají jen příležitostně, takže Půtu doposud nikdo neviděl.

 

Vesnice, vesničky a samoty

Z hlediska zakládání vesnic je pro Pošumaví charakteristická skupinová zástavba, často s návsí. Jelikož v pošumavské krajině již převládá mírně svažitý terén, jsou zakládané vsi často okrouhlicemi, tzn., že jsou stavěny kolem kruhové návsi často s rybníkem nebo kaplí. Jednotlivé usedlosti kolem návsi jsou pak dvorcového typu, převládá radiální uspořádání na návsi. Příkladem takové vsi jsou Nahořany, dnes vesnická památková rezervace. Náves bývala a dodnes je centrem vesnického života. Z dochovaných tradičních slavností odehrávajících se na návsi přetrvává podnes např. stavění májky. Příkladem ulicové vsi s domy podél komunikace jsou Malenice.

Ve vyšších polohách, zejména na Stašsku, převládá rozptýlená zástavba. Se vznikem královácké rychty zde byly vystavěny samostatné dvory, jejichž obyvatelé obdělávali okolní pozemky.

 

Stavení

Typ lidového domu ovlivnila zejména dostupnost používaného materiálu k jeho stavbě, zde kámen a dřevo. Jako střešní krytina se používaly došky, dodnes k vidění v mlýnském skanzenu v Hoslovicích. Typické stavení Pošumaví mívalo často jen jednu obytnou místnost s kachlovými kamny, pecí a navazující černou komorou. Na tuto místnost přiléhala hospodářská část - chlévy, stodola a kolny. Uprostřed dvora bylo hnojiště. Hospodářství mělo i svou vlastní studnu. Usedlosti vyšších poloh mívaly některé stěny dřevěné - roubené. Kvůli požární bezpečnosti bývalo toto roubení později bíleno vápnem. Ve výše položeném Pošumaví převažují přízemní domy obdélníkového půdorysu, často s polovalbovými střechami. Z důvodů strmějších svahů i extrémnějších klimatických podmínek zde usedlosti bývají částečně zahloubeny do terénu. Před domem bývalo zápraží vydlážděné z placatých kamenů a zakryté přetaženým krovem. Ve Stachách nebo i Lažištích je jich několik i památkově chráněno.

Od poloviny 19. stol. se objevují štíty některých usedlostí imitujících tak trochu barokní sloh. Nejznámějším zedníkem stavějícím a štuky zdobícím tyto vesnické štíty byl Jakub Bursa.

Jeho um můžeme dodnes obdivovat třeba v Libotyni, Jiřeticích či Dolních Nakvasovicích.

 

Drobné sakrální památky

Jsou místa, kde se lidská duše jakoby spojila s krajinou, zde byla často stavěna boží muka, drobné kapličky či jen kříže, křížky. Často je doplňoval i nějaký stromek, dnes památný velikán. Dávají krajině rozměr a svým poselstvím upoutávají procházejícího. Naše krajina je doslova poseta drobnými křížky, často s kamenným soklem se zdobeným litinovým křížem s postavou ukřižovaného Krista. Unikátem je dvouramenný dřevěný kříž u Milejovic, lidově nazývaný ruský. S pravoslavným křížem však nemá nic společného. Obdobně kříž v údolí říčky Spůlky pod Vacovem, v tomto případě nesprávně nazývaný francouzský. Zvláštním typem křížů ve stašské oblasti jsou tzv. Kohoutí kříže, původem z Bavorska. Kromě ukřižovaného Krista jsou na kříži ztvárněny i nástroje sloužící k jeho mučení. Můžeme je spatřit v Úbislavi a v Nicově. Pro Pošumaví jsou charakteristická i zděná boží muka, pro vlastní Šumavu pak muka kamenná. Krásná boží muka z poloviny 18. století stojí u Nišovic, téměř stejného tvaru a stáří v Zálezlech. Některé kaple vypadají, jakoby ani do zdejšího kraje nepatřily. Čkyňskou kapli Bolestné Panny Marie ve Zdůlí projektoval vídeňský architekt, jenž zřejmě neměl o místním stavebním slohu ani tušení. Z období baroka zůstalo v Pošumaví i několik soch, např. sochy sv. Jana Nepomuckého ve Vlachově Březí nebo Česticích. V okolí Čestic se dochovaly i sochy ve volné krajině, příkladem je socha sv. Vojtěcha při cestě z Čestic na Kobylku.

 

 

Poutní místa

Jestli byly drobné sakrální památky budovány prostými venkovskými lidmi, tak větší kaple, stavěné v krajině často jako poutní, financovala převážně místní šlechta. Poutní kapli U sv. Ducha na okraji Vlachova Březí nechal postavit tehdejší majitel panství Walter Xaver z Ditrichsteinu. Poutní kaple byly stavěny často v místech nějakého zázraku či zjevení, např. ve Strašíně, místě zjevení P. Marie za tehdy již stojícím kostelem. Častým důvodem vzniku poutního místa byl i zázrak spojený s působením vody z pramene, jako např. kaple se zastaveními křížové cesty z 19. století u Dobré Vody nad Milejovicemi. Svou Dobrou Vodu mají i nad Záblatím. Cesta k ní je opět lemována kapličkami křížové cesty.

Krásně opravená je poutní kaple u sv. Antonína nad Nihošovicemi. Na konci 17. století ji nechal postavit František Chřepický z Modlíškovic. Nedaleko stála i poustka, tedy poustevna, jedna z mála historicky doložených v této oblasti. Jedním z nejznámějších poutních míst v Pošumaví je kostel sv. Vojtěcha ve Lštění.

 

Obdělávání půdy

Stále více zapomínáme, že za vzhled dnešní krajiny vděčíme našim předkům - zemědělcům. Do poloviny 19. století se na pošumavských polnostech střídaly ozim, jařina a úhor později v čtyřletých cyklech, přičemž zmizel úhor. Kamenné snosy podél políček můžeme v krajině obdivovat dodnes.

Podmínky pro zemědělství nebyly ve vyšších polohách Pošumaví příznivé. Část mužské populace si musela vydělávat na živobytí sezónní prací v cizině jako zedníci či cirkusáci, některé rodiny se v době hospodářské krize vystěhovaly do zámoří.

V dnešní krajině se již nesetkáte se zemědělci s pluhy, branami nebo povozy taženými kravkami, voly či v případě bohatších sedláků koňmi. Zmizely i panáky s obilím, nezahlédnete ani postavy s hráběmi při senosečích. Krajina utrpěla v 50. letech 20. století rozoráváním mezí, rušením remízků i polních cest obklopených alejemi stromů. Naštěstí se nepodařilo zničit vše. Většina polí byla přeměněna v pastviny, zemědělská krajina začala být využívána extenzivněji. Na pošumavské stráně se pozvolna vrací pasoucí se skot, ovce a kozy.

 

Aleje a stromořadí

Zeleně v krajině si dnes ceníme pro její estetickou hodnotu, ale zapomínáme na její funkci větrolamů, tepelných izolantů, zpevňování břehů nebo jako útulek pro hmyz a ptactvo. Zeleň snižuje teplotní rozdíly mezi dnem a nocí, zadržuje vláhu v krajině, snižuje prašnost a hlučnost. Meze s remízky omezují erozi půdy a brání odnosu živin z polí.

Pošumavská krajina si spoustu zeleně zachovala, téměř každá pošumavská silnička je dosud lemována ovocnými stromy. Cesty k panským dvorům, zámečkům, ale i třeba ke hřbitovům, byly často vysazovány z popudu místní šlechty. Tvoří je stejně staré řady lip, javorů nebo topolů. Příkladem takovéto aleje může být nedaleká bohumilická. Při staré kostelní cestě do Bošic roste už přes 150 let téměř 80 statných lip. Krásná alej lemuje cestu z Buku do Cikánského údolí. V aleji roste přes 200 stromů, od lip, přes jasany, javory mléče a javory kleny.

Součástí paměti krajiny jsou i osamoceně rostoucí stromy, často doprovázející drobné sakrální stavby. Je tomu tak i nad zmiňovanými Bohumilicemi, u kapličky P. Marie.

Mezi Čkyní a Vimperkem stojí u Vanických mlýna v Sudslavicích památná Sudslavická lípa, jejíž věk se odhaduje na 600 let. Ještě starší je Husova lípa, resp. její torzo v Chlístově, o níž se traduje, že pod ní kázával Jan Hus. Nedaleko Boubské roste jeden z největších vitálních jilmů v České republice tzv. Podlešákův jilm. Mezi zajímavé solitéry patří určitě také několik exemplářů ořešáku černého v Dřešíně. Byly zde vysázeny někdy na sklonku 19. století vídeňskými dominikány, kteří vlastnili nedaleký zámek s hospodářstvím v Česticích.

 

Vzhůru k výškám

O kráse pošumavské krajiny se nejlépe přesvědčíme, vystoupáme-li na místa dalekých rozhledů. Královnou pošumavských rozhledů je zřejmě rozhledna na Javorníku nad stejnojmennou osadou obce Vacov. Cestu k rozhledně je nejlépe zahájit v osadě Javorník od nově přesunuté sochy spisovatele a znalce místního života Karla Klostermanna, za shlédnutí zde stojí i kaple sv. Antonína Paduán- ského v půli cesty k rozhledně. Rozhledna na Mařském vrchu u Štítkova je sice nižší, ale aspoň malý úspěch v boji s přerůstajícími stromy jí zajišťuje kamenné moře pod rozhlednou. Výhledy do krajiny Pošumaví však nejsou vázány jenom na objekty rozhleden. Stačí navštívit rozhledová místa nad Nahořany, keltské hradiště na Věnci u Lčovic nebo okolí Svaté Maří. Tu krajinu si prostě zamilujete.