Židovské osídlení českého venkova je dnes, po nacistické genocidě Židů, již věcí minulosti. Zvláště tristní je situace v jižních a východních Čechách, kde již neexistují židovské obce a kde žije pouze několik občanů židovského původu. Alespoň někde však zůstaly zachovány sakrální památky - hřbitovy a synagogy.

  Na nynějším okrese Prachatice se dochovaly tři památkově cenné židovské hřbitovy: ve Čkyni a ve Vlachově Březí byly opraveny v 80. a 90. letech, v Dubu se dosud opravuje. Pietně upraveno bylo rovněž pohřebiště 96 židovských obětí nacismu ve Volarech.

  Počátky židovského osídlení ve Čkyni sahají do 16. století. Za feudalismu nebyl pobyt Židů v určitém místě - při jejich neplnoprávném postavení ve společnosti - samozřejmostí. Jejich život byl podmíněn blahovůlí panovníka , feudálních vrchností i církve, snášenlivostí křesťanského obyvatelstva, politickými poměry. Městečko Čkyně bylo koncem 16. století obchodním a tržním střediskem jihozápadního Volyňska a žilo zde již několik židovských rodin. Za třicetileté války zůstala jedna rodina. Berní rula k roku 1654: "na statku Vysokém dvoře ve Čkyních dva židé: Šťastný a Izák". Pak se osídlení znovu rozšiřovalo, v letech 1703 až 1728 tehdejší majitel Čkyně Adam František Hrušovský z Hrušova bránil "své" Židy proti volyňskému magistrátu. Tereziánský katastr z roku 1748 udává deset židovských rodin, z nichž šest obchodovalo s vlnou, plátnem a peřím, dvě rodiny s kožemi, jedna rodina s pálenkou a jeden Žid pracoval jako malíř. K 16.VIII. 1825 uvádí vrchnostenský správce 151 židovských obyvatel vedle 526 křesťanských. Ve vlasteneckém díle Das Königreich Böhmen se udává 34 židovských rodin o celkovém počtu 207 osob k roku 1840. Po roce 1849, kdy byla v Rakousku zrušena legislativní segregace židovského obyvatelstva, nastává jeho odliv z vesnic a městeček do větších měst. Roku 1890 je synagoga ve Čkyni zrušena, k roku 1930 zde žije již jen 11 osob. S opuštěním uzavřených sídlišť (ghett) začíná pozvolný proces asimilace k českému národu, zvláště ve větších městech dlouho přežívá německá orientace jazyková, národnostní i kulturní, dědictví josefinské úřední germanizace.

  Z řad čkyňských Židů vyšel významný český právník univ. prof. JUDr. Alois Zucker (1842-1906), byl profesorem právnické fakulty české univerzity v Praze, tvůrce rozsáhlého vědeckého díla, děkanem české právnické fakulty, poslancem říšské rady ve Vídni (1885-1901), členem Královské české společnosti nauk a České akademie.

  I další rodáci Čkyně židovského původu se začali účastňovat veřejného života, např. první poštmistr ve Čkyni byl Josef Lederer (zemřel 1905, pohřben na zdejším židovském hřbitově).

  Na prachatickém okrese v minulosti existovaly čtyři synagogy, které ještě před holocaustem přestaly sloužit bohoslužebným účelům. Synagogy ve Čkyni, ve Vlachově Březí a v Dubu přestaly být užívány již před rokem 1920, neboť místní židovské obce byly pro výrazný pokles počtu věřících v důsledku jejich odchodu do měst a úmrtnosti zrušeny. Tyto synagogy byly potom nástupnickými židovskými obcemi prodány soukromým zájemcům, kteří je přestavěli na obytné domy. Synagoga ve Vimperku, která byla vybudována tamní židovskou obcí roku 1925 a slavnostně zasvěcena 3. ledna 1926, byla však už 10. listopadu 1938 vypálena nacisty. Synagogy ve Vlachově Březí a Dubu ztratily v důsledku adaptací na obytné domy zcela svůj sakrální charakter, pouze synagoga ve Čkyni si jej uchovala dodnes.

  Nynější čkyňská synagoga (čp. 105), která stojí nedaleko centra městečka směrem k železničnímu nádraží, je v pořadí již druhou zdejší synagogou. Počátky zdejšího židovského osídlení lze sledovat až do sklonku 16. století a stará synagoga stála v prostoru panského, tzv. Vysokého dvora, v sousedství hospodářských budov statku, a pocházela snad z 18. století. Po roce 1827 se tehdejší majitel čkyňského panství JUDr. Karel Claudi dohodl s místní židovskou obcí na převzetí této budovy a jako náhradu nechal roku 1828 postavit vlastním nákladem synagogu novou, jež pak nadále jako vlastnictví židovské obce sloužila bohoslužbám. Všechny budovy Vysokého dvora byly zbořeny ve druhé polovině 20. století, na uvolněné ploše vzniklo místní JZD a panelové domy.

  V pamětní knize farního úřadu ve Čkyni (vedené od roku 1786 a uložené na faře) pojednává o stavbě a otevření nové synagogy latinský zápis tehdejšího duchovního správce (lokalisty) p. Františka Stáně. Se stavbou synagogy se začalo 14. dubna 1828 a již 26. září téhož roku byla dokončena. Patřila k největším a nejkrásnějším bývalého Prácheňského kraje, zpráva hovoří o nádherou vybavené, krásné stavbě nemajjící obdoby.

  K nové budově byla patrně až později přistavěna na západní straně modlitebna zimní, kterou bylo možno vytápět. Je situována v prvním patře a pod ní (a zčásti také pod emporou hlavní modlitebny) se v přízemí nacházejí další místnosti, jež původně sloužily jako židovská škola a byty duchovních. Pozdější přístavbu potvrdil stavebně-umělecký průzkum dr. ing. Jana Muka z Prahy i zkoumání projektanta rekonstrukce ing. arch. Františka Petrlíka z Českých Budějovic.

  V době svého rozkvětu, v 19. století, měla židovská obec ve Čkyni vlastní duchovní (rabína a kantora), o synagogu pečoval kostelník (šames). Bohoslužeb se kromě místních židů zúčastňovali, zvláště o svátcích, i souvěrci z širokého okolí. Pravidelné bohoslužby se zde konaly do roku 1895, pak byly přeloženy do Vimperka, ale rabíni bydleli nadále ve Čkyni. Posledními byli po roce 1890 Jiří Bohumil Stranský, Mojžíš Reitler (od 1897) a Josef Bloch (od 1903). K příležitostným bohoslužbám sloužila synagoga ještě asi do konce první světové války, to už působil ve Vimperku, který se stal novým sídlem židovské obce, jako rabín Julius Löwenbein. Židovská obec ve Čkyni byla zrušena r. 1890, žily zde již jen 3 židovské rodiny v počtu 11 osob, zatímco ve Vimperku (včetně Boubské) žilo v témže roce 20 židovských rodin o celkovém počtu 60 osob.

  Roku 1922 prodala židovská obec ve Vimperku bývalou čkyňskou synagogu manželům Španingerovým (výtěžek z prodeje připadl fondu pro vybudování synagogy ve Vimperku), kteří pak provedli přestavbu a adaptaci objektu na obytný dům a dílnu. Do východní části synagogy, kde byla hlavní modlitebna, bylo vestavěno patro, v přízemí zřízena truhlářská dílna, první patro bylo obytné. Západní část synagogy se zimní modlitebnou zůstala neporušena. Trvale obývána byla do roku 1983, což s nejvyšší pravděpodobností umožnilo její existenci dodnes. Jiné synagogy, které přečkaly křišťálovou noc roku 1938, byly vesměs zbourány za komunismu, nebo přestavěny k jiným účelům.

  Po okupaci českého a moravského vnitrozemí se situace židovského obyvatelstva zhoršovala každým dnem. Po obsazení Vimperka nalezlo několik Židů azyl ve Čkyni, ale aplikací norimberských rasových zákonů bylo židovské obyvatelstvo postupně zbaveno občanských a lidských práv, vyloučeno z politického, hospodářského a kulturního života a byl mu vyvlastněn majetek, čímž ztratilo materiální základnu své existence. Následovaly deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů, kde většinou čekala smrt. Hlavním sběrným táborem v tomto procesu genocidy bylo na našem území tzv. ghetto v Terezíně, kde bylo od listopadu 1941 do června 1942 postupně proměněno v koncentrační tábor celé město. K deportacím na Prachaticku došlo v listopadu 1942, kdy se židovští občané museli dostavit do Klatov, sídla německého oberlandratu a shromaždiště pro transporty z jihozápadních Čech. Z Klatov byly vypraveny dva transporty: Cd se 650 vězni, který přijel do Terezína 26. listopadu 1942, a Ce se 619 vězni, v Terezíně 30. listopadu 1942. Z obou transportů bylo umučeno celkem 1 196 lidí a zachránilo se jich pouze 72 (1 vězeň nepočítán).

  Ze 16 čkyňských občanů židovského původu jich 14 zahynulo jako oběti nacistického "konečného řešení židovské otázky". Z nich 2 ženy zemřely v Terezíně, 7 mužů a 5 žen zahynulo v Osvětimi. Pouze 2 místní občané přežili, a to díky svým tzv. smíšeným manželstvím (Karolina Španingerová a Jaroslav Lederer; dnes již nežijí). Zejména z rodiny Ledererovy zahynuli další čkyňští rodáci, kteří zde v době transportů již nebydleli.

  I z bývalé synagogy šli lidé na smrt - sestra Karoliny Španingerové Julie Červinková a někdejší vimperský obchodník Isidor Schwager se syny Rudolfem a Františkem. Všem obětem ze Čkyně a okolí je zasvěcena pietní síň na zdejším židovském hřbitově, kde jsou jejich jména vytesána do kamene na věčnou památku. Desky jsou darem našeho člena, PhDr Jana Podlešáka. V roce 2008 uplyne 180 let od vzniku naší synagogy, podaří se do té doby obnovit její krásu i význam?